Zajatcem svobody

Mám poměrně dost elektroniky a jelikož jsem další znuděný student, co nemá nic lepšího na dělání, tak řeším nesmysly jako distribuce linuxu . Je to vtipné, protože 4 z 5 strojů používají nějakou variantu Windows . Tam jsem se s vzhledem nijak neobtěžoval, je tam hrozný bordel a prostě to nějak funguje.


V rámci předmětu operační systémy a sítě jsme si hráli s linuxem. Instalovat jsme ho nemuseli, ale bylo nám to silně doporučováno. Začal jsem s Linux Mint, překrásný derivát Ubuntu s desktopovým prostředím Cinnamon. Tady začíná první problém, protože těch desktopových prostředí je víc než 1! Cinnamon (a tedy celý Mint) fungoval překrásně hned po instalaci na Thinkpad x61s. Bylo to pěkný, svižný, pohodlný a prostě to fungovalo.

Zároveň to však bylo moc.. defaultní? Out of the box? Nijak extra jsem to neupravoval, protože nebylo moc co, ačkoliv linux samotný to umožňuje. Chtěl jsem tedy něco víc osobního, i kdybych musel 4 víkendy všechno konfigurovat, aby se to chovalo stejně jako windows. (Ostatně přesně to jsem později udělal)

S novým notebookem jsem se tedy rozhodl zkusit něco jiného. Hrál jsem si s myšlenkou OpenSuse jenom, abych to přejmenoval na OpenSoos (Soos je postava ze seriálu Gravity Falls), ale nakonec jsem šel do Debianu, který je slavný pro svou společenskou smlouvu. Nebyl jsem dost hardcore na Arch nebo Gentoo a u *buntu variací mi stačil Mint.

Pojmenoval jsem ho RagingHeart, což je interní vtípek z Nanohy, protože tam se její pomocník jmenoval Raising Heart, což znělo skoro stejně a občas se to i špatně přeložilo. Vzhledem k všudypřítomné destrukci byl Raging Heart dokonce vhodnější.

Takhle vypadal v půlce úprav, už jsem změnil theme na Numix, ale launcher v panelu byl ošklivej, nemluvě o zbytečném menubaru i scrollbaru v terminálu.

Následující 4 víkendy jsem tedy trávil konfigurací každého nesmyslu, co mě napadl. Fonty, klávesové zkratky, barvy, scrollování trackpadem notifikace, terminál, media přehrávače, TRIM v SSD, spotřebu baterie..

Pravděpodobně nevidíte rozdíl. Terminál teď má jednotnou plochu a nepíše zbytečně svůj název na vrchol okna. RagingHeart je teď fialově a po zapnutí terminálu mi to vypisuje vosíravé hlášky z kreslených seriálů. Úplně nahoře jsou na výběr 4 virtuální plochy, každá s jiným wallpaperem a svou specifickou funkcí. Aplikace spouštím přes dmenu, čas nahoře pravděpodobně schovám a místo toho ho budu zobrazovat přímo na ploše. Ikonka v levém horním rohu je naprosto zbytečná, zapíná menu, které stejně nikdy nepoužívám. Ale líbilo se mi mít ikonku debianu nahoře. 

Otázkou je, proč mít na každé virtuální ploše ručně vybraný weeaboo wallpaper, když naprostou většinu času tam je maximalizované IDE/prohlížeč/emailový client/terminál. Ooops.

A co je teda můj problém? Jsem silně rozpolcen mezi minimalistickou ricer kulturou, co používá výhradně klávesové zkratky a má ideálně jenom tři terminálové aplikace rozestavěné s pomocí window manageru napsaném v LUA, a, no, normálníma lidma, co mají rádi věci jako třeba tlačítko na vypnutí okna, grafické uživatelské rozhraní a co chodí spát před 4. ráno.

Shit, viděl jsem screenshot člověka, co má firefox bez adresového baru. Dodnes jsem nepochopil, jak chodí na stránky. 

Xfce 4.12 umí nově "snapovat" okna přetažením do jednotlivých rohů. Debian Jessie měl však Xfce 4.10, takže jsem ho musel s rizikem exploze stáhnout z neoficiální repozitáře.

Jako kompromis vznikl tenhle paskvil, co je tak nějak mezi. Přestože je alt+f4 rychlejší, bez toho malého x se cítím prostě ztraceně. Stejně tak klávesnicí měnit velikosti okna je prostě nepohodlné oproti tažení "myši". Mám hodně rád terminál, ale že bych výhradně upravoval .conf soubory ve VIMu, to zas taky ne. Mám na relativně naboušené mašině lightweight DE jenom, protože mám rád flat design bez gradientů a zaoblených oken.

Jsem holt poweruser-amatér.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Asian Squad

Dormking

Creating my own Point of Sale system, Part 1: Design