Japonské filmy

Každý s obsesí do anime a jpopu občas zavítá i do jiných odvětví Japonské kultury, například hraných filmů. Většinou se teda zděsí hereckých výkonů a speciálních efektů a pak toho nechá. Maximálně nějaký ten horor. Tak jsem dopadl já asi před 5 lety, když jsem vyzkoušel adaptaci Death Note. Na rovinu mi to přišlo příšerné. Potom jsem viděl pár korejských dramat (How to meet a perfect neighbor, My love from the Star, My Sassy Girl...), protože jsem měl zrovna strašně asijskou náladu, ale jinak jsem to moc nehrotil.

Až když jsem na nějakém filmovém festivalu viděl Okuribito se má mánie rozjela naplno. Normálně bez problémů jdu na Marvel filmy a zhruba u východu z kina všechno zapomenu, ale Okuribito ve mě zanechal hluboký dojem. Byl to pohled do cizí země, kde platí trochu odlišné vztahy a pravidla, které mi však byly překvapivě blízké. Často si dělám legraci ze žlutosti, ale japonské (a korejské i čínské) filmy mi v mnohých tématech (rodina, postavení mezi lidmi, jak zachovat "tvář", vztah k povinnosti..) přišly často hodně sympatické. Mám u toho často velmi nostalgickou náladu, a to jsem celý život vyrůstal v Čechách.

Moje kamarádky teda moc nechápaly, proč se koukat na film, kde zrovna nehraje atraktivní bílý herec #30, kterého mám umět rozeznat mezi tucty ostatních a pamatovat si v jakých filmech hrál. Pls. Já si ani nepamatuju, co jsem měl včera k obědu.

Nedlouho po Okuribito jsem viděl Like Father, Like Son, o dilematu dvou rodin, kterým v porodnici zaměnili děti. Asi by vám přišel konec, kdy se otec rozhodne pro syna, kterého vychovával, poměrně tradiční a očekávaný, ale to napětí a rozpolcenost, které tomu předcházelo, jsem prostě chápal.

Mám také moc rád Shall we dance? (neplést s filmem s Richardem Gerem) o nešťastném úředníkovi, co se rozhodne tančit. Kombinovalo to moje dvě oblíbené věci: Klasické tance a nespokojenost se životem.

Každopádně jsem si udělal seznam filmů, co chci tak nějak během roku vidět. Dokonce jsem nalákal jednu Japonku, aby se na to dívala se mnou. Zatím jsme se nepokrytě rozbrečeli u One litre of Tears, seriálu o 15leté dívce, která kvůli nemoci postupně ztratí veškerou kontrolu nad tělem. To byl zničující shit. Poté jsme viděli znova zminěné Okuribito a Shall we dance. Následně jsem na doporučení viděl Eternal Zero, film o kamikaze pilotovi. Obsahovalo jednu nesmírně prostou frázi: "Já chci žít." Jednoduchá, ale přesto v kontextu druhoválečného Japonska velmi silná. Chtěl bych něco víc napsat o Flying Colors (Birigyaru) a pak Mother, až to dokoukám.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Asian Squad

Dormking

Creating my own Point of Sale system, Part 1: Design